Vzpomínky na základní školu…

I . Dinosaur Péťa

Ano, Péťa to byl borec. Učil nás tělocvik a dějepis….

Bylo to jednoho teplého, jarního dne. Seděli jsme ve třídě a znuděně očekávali příchod našeho Péti, neboť již dávno zvonilo. Dochvilnost nebyla jeho silná stránka…

Vřítil se do třídy celý udýchaný, v obličeji připomínal přezrálé rajče. Nevypadal právě zdravě a odpočatě. Vlasy měl rozcuchané (- tedy ty poslední, co mu na hlavě ještě zbyly), byl neoholený a bledý. Pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy. „Tak“ řekl a postrčil si své lenonky na kořen nosu. „Dnes si probereme něco o Pipinu Krátkém. A protože jsme téměř dospělí lidé (-takže tím myslel i sebe), nebudeme se tomu smát.“ řekl a bylo minutu ticho. Všichni už pomalu usínali, když tu náhle…

z hrdla našeho Péti se vydral zvuk, jako když porážejí osla. Všem nám zatrnulo. Co to bylo? ptali jsme se sami sebe. Ale pak, při pohledu na Péťovi zamlžené lenonky a blažený úsměv s koňskými zuby, jsme pochopili, že to se jen zasmál své veleinteligentní poznámce. Až se zklidnil, řekl: „Kdo mi přiveze meotar?“ když se nikdo nepřihlásil, zkusil to ještě jednou: „Kdo mi přiveze meotar?“ Když ani podruhé neuspěl, pronesl: „Nehlaste se všichni…“ a nahodil výraz leklé ryby. Tu se ze třídy ozval nesmělý hlas: „Bude za to něco?“ „Jistě“ odpověděl Péťa a zatvářil se, jak nejsvatěji  to šlo. Jeden z žáků tedy přivezl meotar a čekal na slíbenou odměnu. Péťa se na něho usmál  a  pronesl s vážnou tváří: „Dávám ti malé, bezvýznamné plus.“

Zapnul meotar a dal na něj zápis. „ Máte to obráceně“ zaznělo z našich řad. Péťa se začal nervózně prohlížet. „Máte to obráceně!“ zaznělo už rázněji. „ Ale, ale…“ koktal Péťa „ to není možné…“ „ Prostě, mohl byste to obrátit?“  Chvíli se zamyslel a pak dodal: „Co jako?“

„ Zápis!“ odpověděli jsme. „Ach ano, jistě“ tvářil se jakoby nic.

Konečně jsme si tedy začali opisovat zápis do sešitů. Zdálo se, že už nás do konce hodiny ničím nepřekvapí.Omyl!  Chvíli si zaujatě četl v nějakém pochybném časopise, potom se zvedl,  nervózně procházel třídou a větřil jako německý ohař. „ Kdo tu vypustil Krakena?“ zdvihl důležitě obočí… „Nikdo?“ „Nikdo se nepřizná?...“ mlčeli jsme, neboť jsme ho chtěli uštědřit dalšího ztrapnění. Všichni věděli, že se nelibí pach nebo taky Kraken či Aládin, jak chcete, line z našeho zánovního meotaru, který snad používali ještě naši dědečkové…

Hodina ubíhala pomalu, Nuda. Třídou začali kolovat Péťovi podobizny. „Já to vidím! Zase si posíláte milostná psaníčka?“ snažil se o vtip a uchichtl se jako dinosaur, který ještě stále nepochopil, že už vyhynul. Přiskočil k lavici a nahlédl na jednu ze svých podobizen. Smích ho přešel. Naštěstí už zvonilo a než se z toho Péťa vzpamatoval, byli jsme pryč…:0)

Garfieldovo stravovací desatero

1. Nikdy nejezte nic, co hoří.
2. Nikdy nenechávejte svůj talíř před ptačí klecí.
3. S jídlem si hrajte teprve tehdy, když jste snědli všechny svoje hračky.
4. Jezte každé jídlo tak, jako by bylo poslední.
5. Mezi hlavními jídly jenom svačte.
6. Každé sousto sežvýkněte alespoň jednou.
7. Nejezte prasečí a volské maso: konec konců, jsme tím co jíme.
8. Vždycky zahrabejte zbytky: nejlépe do masového hrobu.
9. Tip na dobrou snídani: podívejte se, jestli u lískových oříšků není i veverka.
10. Nenechávejte si zákusek až na závěr. Snězte ho jako první.

Garfieldovy dietetické rady

1. Nikdy si nechoďte pro přídavek - vezměte si všechno hned napoprvé.
2. Nastavte si váhu o 5 kilo méně.
3. Nepřebírejte doporučené zásilky od Ministerstva výživy.
4. Nenavazujte dlouhodobou známost se Zorou z Čokoládoven.
5. Zelenina je nezbytnou součástí diety. Doporučuji:
Mrkvový dort, okurkovou bábovku a rajčatový koláč
6. Nezačínejte s dietou jen tak z oleje.
(můžete začít s roštěnkou, přírodním řízkem, hranolky ...)
7. Snažte se omezovat, nedojídejte třešinku z vašeho zmrzlinového poháru
8. Pohybujte se mezi lidmi, kteří jsou tlustší než vy.

ANOREXIE A BULIMIE …

Svět většiny dívek, trpících mentální anorexií, se zúžil v zásadě na jedinou myšlenku - být hubená. Tato myšlenka se mění v přání, touhu a nakonec posedlost. Když se jich zeptáme, co pro ně hubenost znamená, odpovídají: "Vypadat perfektně, být konečně se sebou spokojená, ale také být šťastnější, líbit se druhým, něčeho dosáhnout, být úspěšná."

Vztah k vlastnímu tělu je pro nás všechny každodenní přirozenou realitou. V posledním desetiletí se stále častěji odbornou veřejností používá termínu body image, což je způsob, jakým člověk přemýšlí o svém těle, jak ho vnímá a cítí. V tomto pojmu je tedy obsažen odhad velikosti svého těla (percepce), hodnocení přitažlivosti těla (úvaha) a emoce spojené s tvarem a velikostí postavy.

Pro anorexii je typická velká nespokojenost s postavou a to na všech rovinách - ve vnímání proporcí, v úvahách o přitažlivosti či v negativních pocitech z postavy jako takové. Kromě jiného zde hraje důležitou roli srovnávání se s jakýmsi ideálem krásy, tedy cílem, k němuž je třeba za každou cenu směřovat.

Kde se ideál krásy bere? Napříč vědami existovala dlouhá desetiletí diskuse o tom, jestli jde o biologicky podmíněnou záležitost nebo zda je to naučený fenomén, který je předáván kulturou. Je všeobecně známo, že ideál krásy se mění v čase i prostoru. Např. starý Řím vyznával štíhlé pevné tělo, středověk vyobrazuje plnoštíhlé ženy s kyprými tvary, 20. století předbíhá antický ideál a na trůn nakonec usedá vyhublá, nezdravě vyhlížející postava.
Ovšem toto je část historie euroamerické kultury. Touto dobou je např. v jižní Africe velebena nadváha a hubenost je výrazem pro nemoc AIDS.
Zastánci biologického přístupu se domnívali, že ideál krásy přejímá kultura od přírody jako nejzdravější způsob života v dané oblasti. Proti tomu se staví názor, že ve hře jsou jiná pravidla, postava odpovídá daleko více společenskému postavení ve smyslu nedostatku či nadbytku, a také schopnostem či vlastnostem - např. štíhlost jako výraz sebekontroly v bohaté společnosti.
Idealizace štíhlosti je dnes také spoluutvářena médii, mediální vzory jsou ve společnosti úspěšné, často mívají nějaké výjimečné schopnosti - a jsou štíhlé.
S klienty s mentální anorexií se terapeuti setkávají v situaci, kdy jejich body image je nastaveno velmi negativně - se svou postavou nejsou stále spokojeni, přestože mají pocit, že díky přísné sebekázní se alespoň trochu přiblížili ke štíhlému ideálu. Léčba pro ně představuje velkou úzkost ze ztráty sebekontroly - kontroly nad vlastním tělem. Negativní body image jim zároveň bere schopnost reálně vnímat tělesné proporce a to zejména v partiích, z nichž mají největší úzkost - dokonale zde sedí přísloví, že strach má velké oči. Vliv kultury si obvykle uvědomují, ale vnímají ho velmi fatálně.

Bylo velmi obtížné najít 50 modelek, které by byly ochotné se zúčastnit anonymního výzkumu. Ten se konal formou dotazníků. Všechny zúčastněné dívky zaujímaly poněkud problematický postoj ke své postavě, váze, jídlu i fyzickému vzhledu, přestože všechny měly už tak velmi nízkou váhu. Psychologa zaujal i nárůst změn v moderní společnosti, jaké představují anorexie a bulimie.
Zatímco průměrná váha lidí podle statistik roste, "ideál" propagovaný sdělovacími prostředky stále štíhlí, a to takovým způsobem, že natolik sníženou váhu nelze dosáhnout ani udržet jinak než ohrožením zdraví. Těžkými následky této "mánie štíhlosti" jsou právě anorexie a bulimie, zdůrazňuje Rathner.
Modelky se stávají příkladem především pro děvčata a mladé ženy, které se snaží svému "ideálu" přiblížit "počáteční drogou diety", ovšem ve srovnání s modelkami se nadále považují za příliš tlusté, a proto jsou nespokojené a nejisté.
V současné společnosti nabývá fyzický vzhled stále větší důležitosti a prodává se jako zboží. Mánie štíhlosti a příslib kosmetické chirurgie jsou nicméně dvě strany mince: všechno se zdá být proveditelné, říká badatel.

Překvapující však je, že společnost teoreticky oceňuje individualismus, ale na druhé straně je podněcován trend, aby všichni vypadali stejně, a prodává se "ideální" postava připomínající klony - totiž určitá forma nosu, pánve a hrudi. Tím se tělo mění v bitevní pole, na němž se bojuje o vyřešení individuálních i sociálních problémů a popírá se postup věku, vysvětluje Rathner.

Změny ve stravování představují extrémní stránku tohoto vývoje, která s sebou nese ztrátu individuality a vlastní identity a zároveň znamená vážné problémy a bolest, prohlásil psychoterapeut.

Dokonalé tělo, ale také osobnost, charisma i um rozhodují prý při výběru dívek do modelingových agentur. Na trhu s krásou podle specialistů mají šanci spíše ty hubenější. Chorobná snaha vyrovnat se idolům ze světových mol se však nevyplácí.

Míry pro krásu
"Pro nás je důležitá souměrná, pěkná postava, která splňuje požadované míry. To je ale pouze jeden z faktorů. Při výběru modelky záleží také na tom, jak je fotogenická nebo jaká je to osobnost," řekla ředitelka agentury Bohemia model management Soňa Zoglauerová.

Podle odborníků na krásu jsou požadavky na modelky mnoho let prakticky stejné. "Klasické jsou míry 90-60-90. To se nemění. Tolerují se plus mínus dva centimetry. Takové nedostatky se dají dohnat sportem," řekl Vlastimil Vonášek z agentury Czech Models. Problémy s extrémně hubenými dívkami agentura, která objevila slavnou Evu Herzigovou, prý nemá. "Spíše bojujeme s nadváhou. Dívky, které trpí anorexií, mají problém se někde ukazovat," uvedl.

Nejžádanější velikost? 36
Skandál, který nedávno vypukl kolem příliš hubených modelek na týdnu módy ve Španělsku, se podle Vonáška českých poměrů netýká. "Je to jednorázová akce. Rozhodně po nás nikdo nechtěl, abychom dávali větší prostor baculkám. Žádné požadavky nepřehodnocujeme," uvedl.

Podle specialistů je nežádanější velikostí pro předvádění na módním molu číslo 36. Dívky, které takové modely předvádějí, prý nemusejí být vyzáblé. "Mají normální tvary," míní Vonášek.

Podle světoznámého fotografa Roberta Vana jsou velmi hubené modelky mezi nejžádanějšími. Není to však všeobecný trend. "Záleží na tom, kam je posíláte. Když je to k Diorovi, chtějí hubené. Na prádlo to ale nejde. Tam jsou žádané spíš plnější tvary. Podprsenka by tam neměla žádný úspěch, kdyby dívka byla příliš hubená," řekl Vano.

Individuální vkus
Módní návrhářka Hana Havelková je přesvědčena, že vyzáblé tělo modelu zdaleka ne vždy svědčí. "Je to individuální. Podle typu módy i podle toho, pro koho ji děláte. Když určité věci předvádějí nezralé, šestnáctileté a vyhublé modelky, vlastně mi to ubližuje," řekla. Podle ní je nesmyslné tvrzení, že jsou to právě návrháři, kdo nutí modelky k extrémnímu hubnutí. "Rozčiluje mě, že to všichni svádějí na návrháře. Osobně preferuji modelky ženštějších tvarů," uvedla.

Připustila však, že pro určitý typ módy jsou hubené postavy potřebné. "Mladistvý styl vyžaduje spíše chlapecké postavy. Do večerních šatů však je žádaný ženský styl," míní designérka, která letos oblékla finalistky Miss ČR. Večerní robu připravila také pro Taťánu Kuchařovou, která Česko reprezentuje na Miss World ve Varšavě.

"Dávám přednost modelce, která má výraz, má něco v hlavě a je to na ní vidět. Když jde po molu, musí z ní něco vyzařovat. Model by se měl propojit s osobností modelky," zdůraznila. Připouští ale, že menší velikosti vypadají lépe nejen na modelkách, ale také na figurínách nebo i na ramínku. "Jsou však prakticky neprodejné," uvedla. Určité trendy jsou pak podle ní "nad rámec zdravého rozumu".

Úzké boky jsou nutností
Klienti modelingových agentur nicméně většinou chtějí na přehlídky hubené a vysoké modelky. "Při castingu mají přednost. V současné době ale je navíc populární trend velmi úzkých boků," uvedla Zoglauerová.  "Domnívám se, že vznikl velkým přívalem Rusek a Ukrajinek do zahraničních agentur. V Miláně, Paříži a New Yorku jsou žádané a objevují se při velkých kampaních prestižních značek. Většinou mají postavu desetiletých děvčat," upozornila.

Ředitelka modelingové agentury připouští, že touha vyrovnat se těm nejúspěšnějším nutí dívky k hubnutí. Ve své praxi také naráží na problémy s anorexií a bulimií. "Setkáváme se s tím a snažíme se tomu předejít. Modelkám radíme, jak upravit jídelníček a jak cvičit," říká. Vadí jí však prý jednostranný pohled na tento problém. "Znám modelky, které mají 86 centimetrů přes boky a nemají žádné potíže s anorexií nebo bulimií. Jejich dispozice jsou takové geneticky," uvedla.

Modelky a anorexie
Podle přednosty Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň Jiřího Bertana není žádná přímá souvislost mezi touhou mladých dívek vyrovnat se úspěšným modelkám a rostoucím počtem onemocnění anorexií a bulimií. "Těžko by se dokazoval příčinný vztah mezi obrázky v časopisech a inspirací pro dospívající dívky. Mnohdy je to ovlivněno tím, že se brání vzniku projevů dospělosti jako sekundárních pohlavních znaků. Není to pouze o napodobování. Mnohdy je váha pod hranicí přijatelnou pro modelky," uvedl. Právě jeho ústav léčil modelku Pavlu Sudovou.

Fotograf Robert Vano přitom míní, že problém s anorexií modelek nehýbe současným trhem s krásou. "Zažil jsem 60. léta, když topmodelkou byla Twiggy. Celý svět chtěl být jako ona. Dnes to není tak vážné," uvedl. Názory na módní tvary se podle něj pořád mění. "Trendy trvají čtrnáct dnů, móda sezonu a styl zůstane navěky. Žádané budou pořád modelky zdravých tvarů," uzavřel.

Víte že...?

• Je nemozne oliznout si vlastni loket.
• Krokodyl nemuze vyplaznout jazyk.
• Srdce krevety je umisteno v jeji hlave.
• Dle jedne studie provadene u 200 000 pstrosu behem 80 let, nestrcil ani jeden hlavu do pisku.
• Prasata nejsou schopny pozorovat oblohu.
• 50% lidi na svete nikdy nemluvilo ani neposlouchalo telefonni sluchatko.
• Ani krysy ani kone nemohou zvracet.
• Pokud poradne kychnete, muzete si az zlomit zebro.
• Pokud zadrzujete kychnuti, muzete privodit prasknuti cevky ve vasem mozku a umrit.
• Pokud kychnete a budete se snazit schvalne udrzet otevrene oci, muzou vam az "doslova" vypadnout z dulku.
• Krysy se mnozi tak rychle, ze behem 18 mesicu muzou mit az milion potomku.
• V kazdem vysilani americkeho serialu Seinfield je nekde schovanej Superman.
• Zapalovac byl vymyslen pred zapalkou.
• 35% lidi, kteri pisou do seznamky jsou jiz zenati.
• 23% kopirek je poskozeno lidmi, kteri si na ne sedaji, aby si namnozili sva ctena pozadi.
• Stejne jako otisky prstu, otisky jazyku jsou take unikatni pro kazdeho cloveka .
• 95% lidi ctouci toto se pokouselo oliznout si vlastni loket :-).

Čatěji užívaná hesla, sentence, citáty

alea iacta est - kostky jsou vrženy
audaces fortuna iuvat - odvážným štěstí přeje
carpe diem - užij dne
dum spiro, spero -pokud dýchám, doufám
festina lente - spěchej pomalu
omne malum nascens faile oprimitur - každé zlo v počátku se lehce potlačí
optimum medicamentum est quites - nejlepším lékem je klid
per aspera ad astra - po tvrdé cestě ke hvězdám
veritas vincit - pravda vítězí
usus magister optimus - životní zkušenost je nejlepší učitelka

 (neznámý zdroj...)

SKÁKAL PES PŘES OVES  . . .

Originál:

Skákal pes přes oves...

Skákal pes přes oves,

přes zelenou louku.

Šel za ním myslivec,

péro na klobouku.

Pejsku náš, co děláš,

žes´ tak vesel stále, nevím sám,

řek´ bych vám,

hop a skákal dále....

A jak by to (možná) pojal Angličan:

Sky call pas press O. Vass,

Press sell an awl okew.

Shells an yeem miss Lee Vetz,

Pear o'nack lob okew.

Pays coon ash tsod yellash,

jazz tuck wessel stalley?

Greg Bikh wham navym sum,

Hop ask a cull dalley.

.... Japonec:

Šinesito Pej-san klasamažita,

ókolo niwa,

ótawa kušimusaha.

Zapatama samurai cokamizoluma načepici našišato

perojako dekoraci.

Ówinaši Pej-san, copato japato

Óduchakuchu den-coden?

Cotišibe?

Neporuči-pan janemohuto.

Netušito.

Šinesito zanašichatu wen.

.... Maďar:

Szkökal péz ovszöm

Loukaját zélényim

Sélzanyim miszli vécs

szpérem nacépicos.

Pézkunás csogyölás

Zsösztakvészöl sztalä

gyölbyhvám névímszám

hópaszkákal dálö..

.... Polák:

Piajszek przes ówosz się skokówał

czy przes luke ziełone

I dla niego chłap bardzo ziełony wypochodował,

pjierko wpiśćene w ćepycę ziełonę.

Piajszek nasz, czo že pan zróbiłem?

Dla czego že pan w permanencji szczastłiwy tak?

Ja powiedziałem bym, ja newiedziałem.

Hop i skokówal się dałę. Tak.

... Ostravak:

Skače čuba přes obile

šibko hupe přes luku.

Za ňu chachar v kamizole

fájne brko v klobuku.

Kaj se vališ, co se chlameš,

co se ščuřiš jako cip?

Prd ti řeknu, take zname

a zas vali do kajsik.

.... Brňák:

Bere čokl glajze grýnó

hópe lúpink přes Kajzec.

Za nim kópe plótve rýnó

plotňák jégr na Oltec.

Co se pecní, těžké lochec?

Kvaltuj fligny, haltni vály.

Žádné ánunk, čokl borec

migne cemrem a de pali.

Helfka pro Švédy - doslovný překlad pro Nebrňáky:

Utíká pes po zeleni

skáče salta brněnským Wilsonovým lesoparkem

Za ním si rosí nohy

příkopem rodilý Brňák-myslivec směrem na Staré Brno

Čemu se jen pořád směje, co ten veselý smích?

Přibrzdi s těmi legráckami, přestaň si z nás dělat švandu.

Nemá ani ponětí,

pašák pes hodí pozadím a jde pryč.

.... nadstrážmistr Policie ČR:

Dne 18.8. t.r. jsem prováděl spolu s nstrm. Hyhlíkem pravidelnou obchůzku.

Na konci ulice Polní jsme zjistili osobu mužského pohlaví konající

chůzi

po poli spolu s jeho psem, který skákal přes ječmen proso obilí. V

osobě

byl

námi zjištěn M. Slivec v uniformě zaměstnance správy lesů.

Oba jevili známky rozjařenosti. Na přímý dotaz po příčině jejich

veselí

uvedl pes, že sám neví a pokračoval ve výše zmíněné činnosti.

M. Slivec k dotyčné věci doznal, že pes skáče proto, že se nažral

tzv.

trávy.

Provedli jsme zajištění obouch pachatelů a sdělení

obvinění z trestného činu nedovolené výroby a držení omamných látek a

jedů

podle paragrafu 187 tr. zák.

Tak, tyto básničky jsem vytvořila ve čtvrté třídě :0)

PAVOUČÍ  NEVĚSTA

aneb hádanka pro mouchy

Leze vzhůru, leze výš

na zádech má černý kříž

a uprostřed tečku

na hlavě má vlečku.

Osm nohou spřádá sítě

běž tam, možná nechytí tě.

Na svatební hostinu

pozve celou rodinu.

K obědu si mouchu dá

většinou je hodně zlá.

Můžeš hádat kdo je to

hlavně abys nesplet to!

TŘASOŘITKA

Jednou jedno kotě zřídka

dostalo jméno Třasořitka.

Bojí se cizích lidí,

nevím, co na nich vidí

bojí se taky myší

vyhýbá se jejich skrýším.

Když nevedu návštěvu

i když zpívat neumí

je mu do zpěvu.                                                              

A když přivedu návštěvu

klepe se v rohu Třasořitka

jak malá, tenká, černá nitka.

Nevím, proč se bojí lidí,

co na nich zkrátka vidí.

Vím jen, když cvakne klika

rychle se skrýt utíká.

 (úvaha)

Už od narození je nám jasné, že to neskončí jinak. Je to naše jediná opravdová jistota, mezi změtí ostatních nejistot kolem. Že má smrt smysl, si asi uvědomuje většina. Umírat, to je jedna z lidských přirozeností. Jenže mnozí lidé často dělají, jako by smrt ani neexistovala, protože na tak „hnusné: věci je čas, až přijdou. Až přijdou (takže přece jen připouští její existenci). Je jistě velice smutné pro nejbližší, přátele a příbuzné, když jim někdo umře. Myslím, že je to pro ně ale velká a potřebná zkušenost. Nyní se už méně umírá doma, ale častěji v ústavech. Posledním místem člověka se pak tedy stávají nemocnice, sanatoria a domovy důchodců. Všechny tyto zmíněné instituce jistě plní dobře svou zdravotnickou úlohu, ale pocit blízkého člověka a domova nenahradí. Dříve bylo běžné umírat doma a děti se tak setkávaly se smrtí a lépe se s ní vyrovnávaly. V současné době se většina lidí snaží smrti vyhýbat a na stáří pohlíží s velkou nedůvěrou a strachem. Ale jednou to čeká i nás! To je třeba si uvědomit a ne si smrt stále ztotožňovat jen s druhými a řešit to pouze jako problém jiných. Jako kdyby kolem nás měla pouze chodit, aniž by se nás někdy dotkla.

 „Žádný člověk, není ostrovem sám sobě, každý člověk je součástí kontinentu, částí pevniny, smrt každého člověka ubírá i ze mne, protože jsem zahrnut v lidstvu“

To ale neznamená, položit se do rakve, nebo nasadit co nejsmutnější výraz a všem říkat, jak se na smrt těším. Jde o to, pochopit smysl smrti a smysluplně žít. Nedávno mi došla smska od mé kamarádky :

 „Může se  stát cokoli. Může mě srazit auto, otrávit kyselina, prostě cokoli. Proto chci, abys věděla, že tě mám moc ráda a budu stát vždy na tvé straně…“

Možná bychom měli častěji svým blízkým říkat: „Mám tě rád“, protože může se stát opravdu cokoli. Neřekneme –li jim to dnes, nemusí to být už nikdy.

„Smrt nás kosí bez ptaní“ (Honoré.de Balzac)

Nejvíce bolí naše vlastní činy a taky naše nečinnost, když jsme mohli, ale nepomohli.

Loňský rok jsem psala seminární práci do psychologie na téma „ Stáří“. Také z vlastní zkušenosti vím, že to někdy se staršími lidmi není vůbec jednoduché. Obzvláště mě oslovil jeden příběh…

Tři dcery chtěly dát svou starou matku do domova důchodců. Stěžovaly si na její neustálé výtky a neschopnost. Syn jedné z nich, který rozhovor náhodou  vyslechl reagoval: „Možná byste jednou byly rády, kdyby vám nadávala. Ale babička už tu nebude. Už zítra tady nemusí být. To že se o ni staráte, není žádná zásluha. To jí jen splácíte to, co udělala ona pro vás…“

Jednou jsem vedla rozhovor  se svou kamarádkou, která pracovala dlouhou dobu v hospici. Jistě, založení hospiců je dobrá věc. Mají jiný – lidský přístup k umírajícím. Na samotné pracovníky je totiž kladen požadavek mít kladný vztah k lidem a mít zároveň vyřešenou otázku smrti. Je zde snaha o důstojné umírání a podporu, díky které není člověk tak osamocen. Přesto bych si ale přála, aby tolik lidí neumíralo v hospicích místo u  své rodiny. Nejedna rodina totiž svoji neochotu starat se o starého, nemohoucího dědečka či babičku argumentuje tím, že: „Už to á v hlavě popletené a bude tam mezi svými.“ či „Nemáme čas. Tam se oněj jistě postarají lépe!“

Jak je to ale vlastně s tím časem? A jak je to například s tou starou paní, kterou denně potkávám. Vidím na ní, že by si ráda popovídala. Je tak opuštěná a sama. Já však jdu dál a sama sebe omlouvám: „Nemám přece čas. Popovídám si s ní někdy jindy…“ …někdy. Bude vůbec ještě nějaké někdy? Nebuďme lhostejní. Jednou budeme taky staří a taky umřeme. Smrt není problém. Problém, je, jak smysluplně žít! Náš život se stává smysluplnějším, každým činem lásky pro toho druhého.

„ Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti. „ (T.G. Masaryk)

Tak co? Ještě stále nemáte čas? Necháte i vy tu starou paní jít dál bez povšimnutí?

Chtěla bych vám přiblížit hru, kterou jsme s děckama vymysleli v dramaticém souboru SDHS.

Je to inspirace z knížek od J.Březinové – Holky na vodítku a měla docela úspěch...

 ( mimochodem jsem hrála sestru Vlasákovou...)

SCÉNA Č.1 - terapie

Na scéně je tma. V na zemi je nerovnoměrně rozestavěno asi dvacet hořících svíček. Hraje hudba. Zleva vchází dvojice děvčat. Jedna z nich má zavázané oči, druhá ji vede. Velice pomalu ji provádí mezi svíčkami. Jakmile dojdou doprostřed jeviště, hudba se zastaví.

„No, tak to jsem já – ESTER. Jak vidíte, jsem úplně v pohodě…jen…říká se tomu gamblerství. Žádnej vodvaz to tady není, to fakt ne, ale jen co najdu poblíž nějakou hernu…

Jo a příští měsíc mě bude 18.“

Hudba zase začíná hrát, dvojice zmizí a zleva přichází druhá dvojice, opět dojdou doprostřed a hudba se zastaví.

„Jsem Alice. Nedávno mi bylo 17. Tady přežívám už 2 měsíce. Někdy si říkám, že to tu zabalím, ale vždycky se najde nějakej důvod, pro kterej to tu chci vydržet!“

Opět hudba, dvojice odchází a mezitím se uklízí svíčky. V sále se rozsvěcí a ocitáme se na terapii. V kruhu jsou na zemi polštářky a na každém sedí jeden člověk. Z kraje místnosti přichází doprostřed doktorka Bílková a za ní Martina. Mimo kruh sedí ještě sestra Vlasáková.

Doktorka Bílková (ke klientům): „Tak tohle je Martina, nebudu ji představovat, jistě nám o sobě něco řekne sama. Martino?“

Martinu představí hlas ze zákulisí, jako předtím Alici a Ester.

„Jsem Martina, je mi 16 let. Furt nemůžu pochopit, kde to vlastně jsem. Připadá mi, že jsem se ocitla mezi úplnejma šílencema. Furt mi tvrděj, že je to pro moje dobro. Haha! Doufám, že se mi aspoň tady podaří zhubnout. To se mě teda pěkně matka zbavila – strčit mě do ústavu!“

Bílková: „Tak, Martino…my čekáme…“

Martina (naštvaně): „Nechápu, proč bych jako měla něco říkat. Já tady nemám co dělat, já nejsem jako tihle…“(rozhlédne se kolem)… „Nenávidím matku, že mě sem dotáhla!!!“

Bílková (ji pohybem ruky zklidní a usadí ji v kruhu) „Mimochodem, Martina bude bydlet na pokoji 3 – s Ester a Alicí.“

Ester a Alice (vyděšeně, naštvaně, ale tlumeně): „S náma? A proč?“

Bílková: „Další věc, kterou jsem s Vámi chtěla na dnešní terapii probrat se týká Beáty. Už je u nás tři měsíce a zatím se chovala pořád slušně. Proto jsme rozhodli, že má nárok na vycházku. Beáto, přijď po sezení do kanceláře, dohodneme termín a pravidla.“

Beáta: „Jůůů…kluci…“

Bílková: „To je z naší strany pro dnešek všechno, pokud nikdo z vás nemá nic závažného“

Zdenička: „No…já jsem se zase včera chtěla zabít“

Bílková: „To je ale přece na denním pořádku, podařilo se Ti to? NepodařiloJ tak to bude vše, sejdeme se zase zítra.“

Doktorka Bílková a vrchní sestra odchází, skupinka klientů se pomalu rozpadá

Beáta: (na odchodu)„Teda holky, dokážete si to představit? Tam venku je spousta krásnejch kluků, to není jak tady…a já je všechny dostanuJ“

SCÉNA Č.2 – na pokoji

Scéna se odehrává na pokoji. Na posteli sedí Ester a Alice a povídají si. Do pokoje vejde Martina s taškou a začne se vybalovat. A. a E. se na ni chvíli dívají a něco si šeptají a pak se jí přímo zeptají…

Alice: „Hele a proč ty tady vlastně seš? Já jsem feťačka a Ester je gamblerka. A co ty?“

Martina: „Já mám hlad.“

Alice: „To seš tady jako proto, že máš hlad, jo?“ (smích)

Martina: „Holky, nevíte, kdy bude svačina? Já mám hroznej hlad.“

Ester: (nepřítomně) „Za chvíli…“

Martina Nervózně ťuká do stolu. „A nemáte náhodou něco malýho k jídlu? Já to fakt nevydržím.“

Alice: „Můžeš přestat ťukat???“

Ester: „Tady máš tatranku, když máš takovej hlad.“

Martina slupne celou tatranku naráz a už zase ťuká.

Ester: „Co to prosím tě děláš???“

Martina: „Já bych si ještě něco dala.“

Alice: „Tak když s tím přestaneš, tak Ti dám ty brambůrky. Ukáže na sáček na poličce.

Martina se bez ptaní na sáček vrhne a láduje to do sebe.

Martina: „Dáte si?“ Gestem holkám nabídne, ale než stihnou něco říct, ruku se sáčkem stáhne a jí dál.

Za minutu má celý sáček v sobě, chvíli jen tak sedí a pak odbíhá na záchod.

Ester: „Slyšíš to???“

Alice: „Fuj, ona snad zvrací!!!“

Martina přichází ze záchoda, je celá zelená a rukou si otírá pusu…

Alice: „Tak co Ti teda je???“

Martina: „…to bylo asi takhle…“

Světlo na Martinu, A. a E. se odsunou stranou

- u Martiny

MARTINA – MATKA – NANUKOVÝ DORT

Martina přichází domů a v kuchyni vidí matku, jak se láduje nanukovým dortem.

Martina: (jde kuchyní) „ Mami,…?“

Matka: „Ehm, mmm…?“ (málem se udusí dortem)

Martina: „Mami, to nemyslíš vážně! Tys porušila naši dietu…!“

Matka: „Prosimtě, ty naděláš, kvůli jednomu nanukáči…“

Martina: „Ale vždyť jsme se domluvily, že budeme držet společně dietu a pak vyrazíme do obchoďáku koupit nový oblečení…myslela jsem, že to spolu zvládnem, ale ty seš slaboch!“

Matka: „Martino, tak začneme hubnout až od zítřka…“

Martina: „Ty nikdy nic nevydržíš. Nediv se, že všichni chlapi vzali roha. Hnusíš se mi, nikdy nechci být jako ty…já zhubnout dokážu!“

Matka: „Nebuď drzá a sedni si tady. Na, vezmi si trošku nanukáče, čokoládovej máš ráda, ne?“

Martina: „Seš nesnesitelná! Sněz si to sama a klidně se tím udav…“

Matka: „Martino, okamžitě se vrať…Martino!“

Martina odchází do svého pokoje a třískne dveřmi.

MARTINA – MATKA – ZÁCHOD

Martina je zavřená na záchodě a zvrací. Matka jde okolo záchoda, slyší ji a vtrhne dovnitř

Martina (zvrací)„bleee, eeeee, bleeee“

Matka: „Martino, Ty už zase zvracíš?!!! To přece není normální! Před pár dnama to byly babiččiny lívance, potom koprovka…dneska svíčková…“

Martina si utře pusu do rukávu

Martina: „Dej mi už konečně pokoj! Neumíš nic jinýho, než mě buzerovat a sama seš přitom ještě horší…Jen mi závidíš, že já hubnu a ty ne! Dokážu to, co tys nikdy nedokázala!“

Martina naštvaně spláchne a protáhne se kolem matky ven.

Matka rezignovaně dosedne na desku záchoda.

BABIČKA – MATKA

Babička a matka sedí spolu v kuchyni. Babička přišla na oběd.

Babička: „A kdepak je Martinka? Nedá si s námi něco k jídlu?“

Matka: „Nejspíš trucuje. Zase zvracela. Byla na mě drzá a pak se zavřela do pokoje a nejspíš tam doteď dřepí.“

Babička: „Ona už zase zvracela? To ale není dobrý, není nějaká nemocná? Poslední dobrou se nám ztrácí před očima.“

Matka: „Prosím tě, mami, uklidni se. To je zase jen nějakej její rozmar.“

Babička: „A jak dlouho tam je zavřená? Byla ses za ní podívat?“

Matka: „Od večera…A jak prosím tě, je tam zamčená“

Babička: „Od večera…podívám se na ni…nevím, co vás to v tý škole učili…“ vytáhne z vlasů sponku a odemkne dveře k Martině.

Vejde a uvidí Martinu ležet na zemi, vrhne se k ní

Babička: „Martinko, pane bože, Martinko…“

Do pokoje přiběhne matka.

Matka: „Martinko…Martinko moje…“

Scéna se opět mění na pokoj. Ze zákulisí se ozve gong nebo volání „oběd“ Martina bez jediného slova vyběhne z pokoje.

Ester: „…běžela na oběd...“

Alice: „Ona je máklá.“

Ester: „Ale stejně je to drsný, mít takovou matku.“

Do pokoje vtrhne Vlasáková.

Vlasáková: „Tak dámy, vy jste neslyšely gong? Jak to, že ještě nejste na obědě? A co to tady tak smrdí?!!!“

Ester: „Za to může ta nová!“

Vlasáková: „Nesvádějte to na ni! Jen kvůli tomu, že je tady nová na ni nemusíte všechno házet. Ona nemůže za to, že máte na pokoji nepořádek a smrad. A odchod!“

Vlasáková odchází.

Alice: „Tak to je teda fakt skvělý, nejen, že nám poblije celou koupelnu, ale ještě to za ni schytáme my….tak to teda ne, holčičko!“

SCÉNA Č.3 – OBĚD

V zadní části stojí děvčata ve frontě na jídlo, v popředí jsou dva stoly, u jednoho sedí Martina a láduje se jídlem a u druhého sedí doktorka Bílková a asistent Šonka.

Do místnosti právě vchází Beáta, hned si nového Šonky všimne a je z něj na větvi. Přibíhá k holkám do fronty a nespouští z něj oči

Beáta: „Ty jo, ty jo…holky! Vidíte ho? Kdo to je?“

Alice: „To je prej novej doktor, Šonka“

Beáta: „Ten je krásnej, holky, koukejte na ty nohy, ten zadek, ty ruce!“

Alice: „Co blbneš Beáto, vždyť je to doktor!“

Beáta: „No a co? Doktor nebo instalatér, chlap jako chlap!“

Zdenička: „Na obzoru další chlap, no já se asi zabiju!“

Vlasáková: „Co je to tady, děvčata…klid v té frontě!“

V té chvíli se zvedá Bílková se Šonkou

Bílková: „Někdo by vás tu měl provést.“ (k Šonkovi)

Martina se zvedá ze židle a jde směrem k okýnku. Bílková ji odchytne

Bílková: „Tady Martina by vás mohla provést.“

Martina: „Ale ne, to teď…já sama to tady ještě moc neznám…a potom …musím si jít ještě přidat“

Beáta vše poslouchá a chytí se příležitosti, přiběhne k Šonkovi, chytí ho pod paží a už ho táhne.

Beáta: „Já tady pana asistenta provedu, paní ředitelko.“ (k Bílkové přes rameno)

Bílková: „Dobře, Beáto.“

Beáta táhne Šonku za rameno a náramně si to užívá

Beáta: „A tady máme zahradu – je moc krásná, je tam hodně stromů a taky keříků…a tady jsou záchodkyJ…A tady máme pokoje. A tam jako spinkáme..ááá nechtěl byste mi večer…přečíst pohádku…třeba…?“

Šonka: „Nooo, uvidíme.“ (je mu trapně)

Šonka a Beáta už jen gestikulují, aby bylo lépe vidět na skupinku holek, která právě vychází z jídelny.

Ester (polohlasně) „No děvčata, to je jasný…vsaďte se!!!“

Beáta a Šonka právě míjí kancelář doktorky Bílkové.

Šonka: „Teď jsem si vzpomněl, že jsem se měl za paní ředitelkou zastavit. Tak vám děkuji za doprovod.“

Vymaní se Beátě se sevření a zaklepe na dveře kanceláře.

Beáta: odbíhá ke skupince „Holky, on je tak sladkej…“

SCÉNA Č.4 – V KANCELÁŘI

V kanceláři sedí doktorka Bílková a sestra Vlasáková. Do dveří vchází Šonka.

Bílková: „Á, pan kolega. Tak jste si to všechno prošel.“

Šonka: „Ano, Beáta mě ukázala mnoho zajímavých míst. Líbí se mi tu.“ (usmívá se)

Bílková: „Ach ta naše Beáta, na tu si dejte pozor.“ (úsměv)

Šonka se lehce zasměje „Došlo mi to, nebojte se…“

Bílková: „Zítra vás oficiálně seznámím s klienty. S Beátou už se znáte (úsměv)…všiml jste si ještě někoho, kdo vás zaujal?“

Šonka: „Nevím, jak se jmenuje, ale všiml jsem si dívky, která přes celou chodbu vykřikovala „vsaďte se, vsaďte se“.“

Bílková: „Tak to musela být jistě Ester“ (povzdech) „Ta holka to měla těžký.“

Šonka: „Povídejte, paní ředitelko, to mě zajímá.“

Světlo se ztlumí, všichni z kanceláře se přesunou ke kraji, uprostřed se objeví scéna z baru. U automatu sedí Kristián, k vedlejšímu automatu právě usedá Ester. Ester a Kristián se zatím neznají.

Ester: „Čau“

Kristián: „Ahoj, seš tu zase?“ (pozná po vůni)

Ester: „No…(pořád  po něm pokukuje)…chodíš sem často?“

Kristián: (ohmatává automat) „No, občas sem zajdu.“

Hrají, Ester prohrává.

Ester: „Taky Ti to tak nejde? Dnes je blbej den!“

Kristián: „Už mi to hodilo asi 4 pětky.“

Ester: „Ty jo, já mám poslední, jestli to teďka nevyjde!!!“

Kristián: „Tak poslouchej.“

Ester: „Doprdele! Neměl bys dvacku? Prosím.“

Kristián: „Jo, počkej (hledá v kapse)..na..“

Ester: „Dík.“

Kristián: „Není zač…“(hrají;  Kristián  vyhraje) „Slyšíš!!!! Já vyhrál!“

Ester: „Ty vole, to se sype jak vodopád.“

Kristián: „Chytej to do sáčku.“ (podává Ester)

Ester: „Dívej jak se to kutálí, všude se kutálej mince.“ (Kristián  zmateně chmatá) „Ty jo, seš z toho úplně mimo, tady to je. Tobě není dobře nebo co? Nechceš ven?“

Kristián: „Jo, asi jo..“

Potácejí se ven, Kristián zakopne.

Ester: „Co blbneš?“

V tom vyjde z baru opilec.

Opilec: „Hej, mládeži, nemuchlujte se tady…“

Ester s Kristiánem od sebe odskočí.

Kristián: „Já už musím jít, promiň.“ (vytáhne slepeckou hůl a odchází)

Ester za ním nevěřícně kouká.

Bude se odehrávat scénka, nebo použijeme pouze živé obrazy? Nebo bude scénka mluvit – jen pár vět a zbytek odvykládá Bílková???

Ester se učí krást, aby si vydělala nějaké peníze na automaty. Při krádeži autorádia je zatčena policií. Poté se dostane do diagnostického ústavu a odtud rovnou do léčebny.

SCÉNA Č.5 – NA POKOJI

Martina sedí na posteli a cpe se.

Ester: „Hele, vsaďte se, že ty brambory budou dneska zase vysušený jako stará Vlasáková! No, vo co?? Co?!“

Alice: „Di do háje! Nemám vůbec náladu na ňáký tvý vsázení…!“

Ester: „Heeej, co ty, Martino? Vsadíš se? Třeba o tu čokoládu, co žereš…!“

Martina se zvedne a běží pryč z pokoje…

Ester: „Tady to vůbec nemá cenu..však počkej! Vsaď se se mnou o co chceš, že najdu někoho, kdo se se mnou vsadí!!“

Ester odchází z pokoje.

Depresivní hudba. Alice na pokoji sama. Začíná být nervózní. Přesedá si, chodí po pokoji, pak se divoce hrabe ve věcech, až najde šití a vytáhne jehlu. Píchá se do žil, teče krev, po chvíli se zhroutí úplně.

Přichází Ester.

Ester: „Co blázníš? Chceš se zabít nebo co?!“

Alice: „Nech mě bejt…slyšíš?! Starej se o sebe..!“

Ester: „Hej…tady…to je krev!!!A…jehla!!! Blázníš? Ty se pícháš do ruky vobyčejnou jehlou ?!?“

Ester jde k ní a rve jí jehlu z ruky.

Alice: „No a co?? Já si prostě potřebuju šlehnout…potřebuju si do sebe něco píchnout…“ (zoufale)

Ester: „Alice..vždyť jsme na tom všichni stejně. Slyšíš? Já taky musím jít hrát, krmit břicháče těma cinkacíma penězma..musím se sázet…! Ale my to zvládnem…uvidíš..“

Alice: „Ale já to nezvládnu..já to prostě potřebuju.. !!!!“

Do pokoje vchází sestra, rozhlíží se.

Vlasáková: „Co se to tu děje? Co tak krev?!?“

Ester: „ …to…to nic…jenom…ona to…spadla.“

Vlasáková: „Na ruku jo? Pojďte dolů. Máme mimořádné sezení.“

Sezení

Vlasáková: „Takže mládeži! Svolala jsem vás sem proto, neboť Beáta…otěhotněla. Na své PRVNÍ vycházce! A nyní nad ní všichni zlomíme hůl. Začne třeba Martina.“

Zdenička: „Ona je fakt těhotná? No já se snad zabiju…“

Další dvě scény jsou zatím pouze rozpracovány. Na scénáři se v současné době stále pracuje.

SCÉNA Č.6 – JÍDELNA – VÁNOČNÍ VEČÍREK

Místnost je vyzdobená, stoly jsou plné jídla a pití. Všichni jsou z večírku nadšení, jen Martina sedí a tváří se otráveně.

Martina sedí znuděně u stolu plného dobrot. Nic nejí. Někdo přijde a pobídne jí ať si dá aspoň jeden chlebíček. A tak ho Martina sní. Ale jakmile začne, už se nemůže zastavit, jí další a další, hltá a háže to do sebe, najednou se zvedne a míří ke dveřím

Šonka: k Martině „Martino, vždyť nemusíš, zůstaň tady…počkej“

Ale to už Martina neslyší, utíká co nejrychleji na záchod.

Ve vedlejší kabince leží Beáta, která se předávkovala prášky. Martina ji objeví a zavolá pomoc, tím ji zachrání život. Vejde Zdenička: „ona se chtěla zabít? No já umřu“ a omdlí.

Alice a Ester přiběhnou na záchod, že co se stalo, od té doby začnou Martinu brát, protože zachránila Beátu.

SCÉNA Č.7 – SVÍČKY

V místnosti je tma, stejně jako v první scéně hraje hudba (ale optimističtější). Na zemi jsou svíčky – terapie důvěry.

Zleva přichází dvojice – někdo s Alicí, Ester i Martinou. Jdou jednotlivě, pomalu.

Ze zákulisí mluví vnitřní hlas

Martina – Michal (Šonka) mě pozval na procházku …

Alice – přišel mi dopis…Metod umřel…ale já to dokážu, přestanu s tím svinstvem. Dokážu to za mě i za něj…

Ester

„Štípni mě, štípni mě! To není možný…Evžen mi napsal! Prý se na mě nezlobí..A poslal mě žvejkačku…

A pak Kristián..nevykašlal se na mě, nezapomněl..ví že jsem mu ubližovala, protože jsem byla nemocná..Taky se chystá na operaci a po ni.. po ní bude možná VIDĚT!!!“

Problematika chudoby

a sociálního vyloučení
 

SEMINÁRNÍ PRÁCE – SOCIÁLNÍ POLITIKA

Lenka Matysová

VHC3/ šk.rok 2007/2008

CMG a SOŠPg Lerchova 63, Brno

Jsme první generací, která se může extrémní a hloupé chudobě podívat do tváře. Máme peníze, máme léky, máme na to vědu... ale máme dost vůle na to, abychom z chudoby opravdu učinili historii?

Bono Vox, konference Labour Party 2004

Co je to chudoba?

Britský vědec Peter Townsend definoval chudobu jako neschopnost účastnit se společenského dění a žít na úrovni, která je v dané společnosti běžná. Ekonom a nositel Nobelovy ceny Amartya Sen podobně• založil své pojetí chudoby, •že chudoba není nedostatek • příjmů, nýbrž nemožnost • plnohodnotně žít kvůli nedostatku • ekonomických prostředků.

•    

Chudoba na venkově

•    Odborníci odhadují, že 70 % všech chudých lidí na světě žije na venkově. V chudých částech světa, které jsou převážně zemědělské, zpravidla není jiná práce než pěstování plodin nebo chov dobytka, která je fyzicky vyčerpávající a na finančním trhu málo ohodnocená. Boj s chudobou na venkově se tedy soustřeďuje •na zvyšování produktivity a na pěstování •nových, výnosnějších či odolnějších• plodin.Velké nebezpečí, které zvyšuje •riziko růstu chudoby na venkově, je• migrace do měst. Z venkova odcházejí •zpravidla ti nejsilnější a nejschopnější,•     a samostatnost vesnic se tak jejich• odchodem citelně oslabuje.

Chudoba se pochopitelně projevuje i ve městech.  

 Typickým rysem chudoby ve městech je bezdomovectví

• Dalším rysem chudoby ve městech jsou chudinské čtvrti, v rozvojovém světě pak jejich extrémní verze v podobě slumů. Jejich charakteristiku tvoří: vysoká koncentrace obyvatelstva, vysoká nezaměstnanost, nízká vzdělanost, vysoké procento onemocnění, pramenící z nízké úrovně zdravotní péče, vysoké koncentrace obyvatel a neexistující či nedostatečné hygienické infrastruktury, kvůli níž se choroby snadno šíří, vysoká kriminalita, apod.

Jednou, když jsem byla s kamarádkou venku, se mi stala taková věc. Na parkovišti před hypermarketem Hypernova, nás zastavil muž a poprosil nás, jestli bychom mu mohly koupit teplou sekanou a tři rohlíky. Na náš udivený pohled nám řekl, že ho nepustili dovnitř, aby si to mohl koupit sám. Bodyguard ho vyhodil ven. Ten muž byl bezdomovec. Bylo to na něm vidět, jeho oblečení bylo zmuchlané, ale nebyl vysloveně špinavý. Byl zarostlý a neučesaný. Ale měl peníze na svůj nákup.  S kamarádkou jsme mu tedy to jídlo koupily…

Potom  jsme se  pustlily do živé debaty. Kde to žijeme, že nás nepustí do obchodu, abychom si mohli koupit jídlo? Kdo rozhodl, aby bodyguard před supermarketem rozhodoval, koho pustí a koho ne. Rozhodl se sám, nebo jednal podle příkazů šéfa? Dostal jeho šéf pokyny od majitelů hypermarketu? Když jsme se ptali bodyguarda, proč toho pána, nepustil do obchodu, odvětil nám, ať se staráme sami o sebe…

Příčiny bezdomovectví

Bezdomovci jsou problémem hlavně velkých měst, je to problém chudoby uvnitř bohatství. Mezi objektivní příčiny bezdomovectví řadíme nezaměstnanost, nedostatek finančně dostupného bydlení. Subjektivními, vnitřními příčinami mohou být např. domácí násilí, psychiatrická diagnóza (často alkoholismus, toxikomanie, maniodepresivita, schizofrenie), nebo porucha chování (emoční labilita). Často jsou tyto dvě skupiny příčin propojené a v důsledku bezdomovectví se k nim přidávají další příčiny, které bezdomovcům brání se vrátit k obyčejnému životu.

Nedávno jsem na internetě, narazila na debatu, kde jeden pán psal, že už se „těší“, až budou lidi chcípat na prahu nemocnic. Doba už pokročila. Lidé už budou chcípat i na prahu samoobsluh. Chcete chleba? Vstup jen pro bílé v obleku od Versaceho. Když na to nemáte, máte smůlu. Nepatříte do naší úspěšné společnosti. V naší společnosti se musí postarat každý sám o sebe. Kdo na to nemá, má smůlu. Chudí jsou neúspěšní. Zatím nepouštíme chudé do samoobsluhy. Někteří říkají -  „jsem to, co mám“. Tento eticky nepřijatelný názor je do značné míry pravdivý: v naší společnosti totiž „nemít“ může znamenat „nebýt“.

Západní průmyslová společnost začíná mít problémy. Výroba se stěhuje na východ. Armáda nezaměstnaných se každým rokem rozšiřuje. Ve všech zemích přibývá lidí, kteří nejsou schopni již mnoho let najít práci. Stoupající produktivita vyrábí kromě zboží další nezaměstnané. Ti nemají prostředky, aby mohli kupovat zboží, které vyrábí stále menší množství lidí. To nutí k omezování výroby a dalšímu propouštění. To všechno roztáčí kolotoč nezaměstnanosti, ze kterého nelze vyskočit.                                                                  

  Vůbec nemohu pochopit, proč se k nám dováží plodiny z cizích zemí (rajčata ze Španělska, brambory z Francie, apod.) a prodávají se tady za drahé peníze. Tím přece škodíme sami sobě. Českým zemědělcům, se pak jejich plodiny nedaří tak dobře prodávat…Něco jiného je ale např. Fair Trade – spravedlivý obchod. Je to totiž, obchodní partnerství, jehož cílem je přímá a účinná podpora znevýhodněných výrobců z rozvojových zemí. Toho se snaží docílit především poskytováním "férových" obchodních podmínek pro zapojené výrobce, důrazem na dodržování základních norem pracovního práva a ochrany životního prostředí a zvyšováním informovanosti spotřebitelů o situaci malých zemědělců a řemeslníků v rozvojových zemích. Fair Trade tak poskytuje konkrétním lidem v rozvojových zemích šanci vymanit se z bludného kruhu bídy vlastními silami a žít důstojný život.                                                          Obchod není ve své podstatě dobrý ani špatný - záleží na tom, jak se provozuje. Současný způsob obchodování bohužel často znevýhodňuje malé výrobce a výrobce z rozvojových zemí a vede k mnoha negativním společenským i ekologickým jevům...Když už jsme se dostali k rozvojovým zemím, chtěla bych také poukázat na probelmatiku dětské práce, která je úzce spjata s chudobou. Během průmyslové revoluce v Evropě se podařilo odstranit dětskou práci tím, že byla oficiálně zakázána a zároveň došlo k zavedení povinné školní docházky. Přesně k tomu by mělo dojít v současnosti v rozvojových zemích. Dětská práce připravuje děti nejen o vzdělání, ale i o budoucnost. Bez vzdělání jsou totiž odsouzeny stát se v dospělosti negramotnou a nekvalifikovanou pracovní silou bez možnosti rozvinout svůj osobní potenciál. Dětská práce tak napomáhá udržování bludného kruhu chudoby. Zároveň často výrazně ohrožuje zdraví dítěte. Na světě žije odhadem čtvrt miliardy dětí, které nemohou chodit do školy  a většinou pracují – nejvíce z nich v zemědělství. Dvě třetiny dětí, které nechodí do školy, jsou dívky.

Motivace západního světa pro boj s chudobou je převážně dvojího druhu: v důsledku ničivých světových válek 20. století vzrostla mezinárodní solidarita a snaha bohatých zemí pomoci převážně svým bývalým koloniím, za jejichž situaci cítí spoluzodpovědnost. Velkým dílem přispívá i rozmach komunikačních technologií a celosvětové turistiky; proces globalizace vede ke zmenšení světa ve smyslu prostorovém i časovém. Díky tomu se pocit vzdálenosti mezi jednotlivými kontinenty a kulturami významně snižuje. Zadruhé existují pro boj s celosvětovou chudobou vážné důvody: globální jevy, které s chudobou mají spojitost (příliv migrantů a uprchlíků, nelegální obchod s lidmi, zbraněmi a drogami a mezinárodní a lokální terorismus), ohrožují bezpečnost a stabilitu bohatých zemí. V neposlední řadě hrají roli i důvody ekonomické - rozvíjející se státy mohou představovat zájmové odbytiště výrobků vyspělých zemí.

Každé tři vteřiny na naší planetě umírá dítě v důsledku extrémní chudoby - z hladu, kvůli nedostatku kvalitní vody nebo na nemoci, kterým lze předcházet. Každý den umírá takřka 30 tisíc dětí. Za dva týdny zemře více dětí, než kolik obětí si vyžádala ničivá vlna tsunami na konci roku 2004, za rok 2005 tak ze světa zbytečně odešlo více dětí než má celá Česká republika obyvatel.

Ohrožené skupiny obyvatelstva, jakými jsou například tělesně a mentálně postižení lidé, sirotci, ženy, představitelé menšin, senioři apod. mají v rozvojových zemích svou situaci ztíženou skutečností, že v těchto zemích často neexistují záchranné sociální sítě, ať již státní či nevládní, které by tyto skupiny lidí chránily. V některých zemích takové služby existují, ale jsou nedostačující. Projekty v sektoru sociální služby a osvěta se proto zaměřují na podporu takových programů a systémů, které poskytnou ochranu skupinám obyvatelstva náchylným k sociálnímu vyloučení. Tyto projekty se zaměřují na zlepšení situace těchto skupin, ať už asistencí při získávání sociálních dávek, pomocí při hledání zaměstnání či poskytováním náhradní péče pro sirotky. Sociální programy dále doplňují osvětové programy, jejichž cílem je seznámit sociálně slabé skupiny s jejich právy, či naopak prevenční programy, které je seznamují s riziky určitého chování, jako je šíření HIV/AIDS či nelegální migrace.

Sociální vyloučení

Většina českých měst se potýká s fenoménem nové chudoby. Část jejich obyvatel se propadla do takové chudoby a sociálního vyloučení, že jsou na první pohled rozeznatelní od ostatních občanů měst. Mají nálepku nepřizpůsobivých a nepracovitých lidí, nebo dokonce kulturně odlišné, specifické skupiny. Tato skupinová nálepka jim je přisouzena bez ohledu na jejich osobní vlastnosti, schopnosti a dovednosti. Nejviditelnější jsou, pokud žijí pohromadě v odloučených lokalitách a (nebo) jsou nositeli nějakého snadno rozpoznatelného vnějšího znaku (to se týká například barvy pleti u Romů). Sociálně vyloučení lidé však žijí také v jednotlivých chudinských domech či ubytovnách, ale i osamoceně, někdy v bezdomoví uzavření před společností.                                                                                                              Základní charakteristikou propadu na sociální dno je nahromadění důvodů, které vedou k životní krizi (ztráta zaměstnání, platební neschopnost, problémy s bydlením, problémy dětí ve škole, nemoc atd.). Sociálně vyloučení lidé obvykle nestojí před jedním problémem, ale před komplexem problémů, přičemž mnohý z těchto problémů by i jednotlivě ohrožoval normální fungování člověka ve společnosti. S postupným propadem na dno přestává být zřejmé, co je původním důvodem propadu a co jeho následkem. Lidé upadají do začarovaného kruhu problémů, přičemž jim není jasné, který z nich je třeba řešit jako první.

Co jsou sociálně vyloučené lokality

Sociálně vyloučené lokality vyrostly za posledních patnáct let při mnoha českých městech a obcích. Nejvíce jich je v chudých regionech v severočeském a severomoravském pohraničí. V Česku však neexistuje kraj, kterému by se tento fenomén „nové chudoby“ vyhnul.               Na malém prostoru, v přelidněných bytech nejnižší kategorie, obvykle v katastrofálním technickém stavu, s podprůměrným vybavením (často bez sociálního zázemí) žijí rodiny a jednotlivci závislí na sociálních dávkách, vesměs dlouhodobě nezaměstnaní. Nejčastěji jde o místa a objekty, které ztratily své původní využití a leží v takové části města, která se nerozvíjí. Bývá zde špatná infrastruktura a dopravní obslužnost, chybí tu například obchody, často i základní škola, nejsou tu žádné pracovní příležitosti. Je odtud daleko k lékaři i na úřady.                                                                                                                                              Obvykle jde o místa, kam jsou vystěhováváni nájemníci, kteří měli problémy s placením nájemného nebo jiných souvisejících služeb (elektřiny, vody, atd.), nebo kteří jsou za „problémové“ pouze považováni a nedokáží si zařídit lepší podmínky pro život.                            Život v těchto lokalitách je frustrující. Zdejší obyvatelé si nejsou s to pomoci vlastními silami, často ani nevědí jak. Volí krátkodobé životní strategie, cílené jen na uspokojení základních potřeb. Nerozumějí společenskému prostředí a společenským normám. Žijí v pocitu ohrožení a strachu ze změn a nových věcí.                                                                                                            Děti, které v těchto lokalitách vyrůstají, automaticky přejímají uvedené modely jednání a celá situace se tak mezigeneračně dědí!!! Většina zdejších dětí navštěvuje zvláštní školy. Na vyučování se připravují málo nebo vůbec, některé mají se školní docházkou trvalé problémy. Někteří rodiče nepovažují školní docházku za podstatnou, kvůli diskriminaci na trhu práce a dlouhodobé nezaměstnanosti jim chybí zkušenost, že vzděláním lze zvýšit šanci na získání zaměstnání! Lidé ze sociálně vyloučených lokalit postupně přijímají pozici nejhůře postavených lidí ve společnosti, byť většina z nich touží sociální dno opustit.

Jak vzniká sociální vyloučení

Pokud člověk přijde o zaměstnání, ocitne se v krizi, vyhoří, onemocní, stane se obětí trestného činu a podobně, je nucen usilovně pracovat na tom, aby se jeho životní situace stabilizovala. Někteří lidé se v takové situaci neobejdou bez cizí pomoci a obrací se na rodinu a nejbližší přátele, nebo na různé instituce, pokud takovou možnost mají.                                                        Lidé, kteří v krizové situaci setrvávají dlouhodobě, se ocitají v ohrožení sociálního vyloučení. Nejohroženější jsou ti, kteří se dostávají do více krizových situací najednou, nebo ti, kteří jednu krizi nedokázali vyřešit a nabalují na sebe další, související problémy. V sociálním vyloučení se často ocitají lidé, kteří neznají dobře svá práva a povinnosti, jsou zadluženi, nějakým způsobem diskriminováni, mají špatné vzdělání, nejsou schopni uplatnit se na trhu práce, mají špatné rodinné zázemí, jsou to lidé z menšin, cizinci, handicapovaní, atd. Někteří jsou v této situaci proto, že zanedbali vlastní povinnosti, jiní prostě nedokázali uspět ve společnosti i přes snahu prosadit se v konkurenci. Často jde o kombinaci těchto důvodů. V sociálně vyloučených lokalitách žijí zejména lidé, kteří se v krizi ocitli již před delší dobou a nejsou s to se z ní vymanit, a tato krize se prohlubuje a transformuje také do dalších oblastí života. V sociálním vyloučení dobrovolně zůstává jen nepatrný zlomek lidí.

Programy sociální integrace

 Služby nabízené lidem žijícím v sociálním vyloučení:

• Terénní sociální práce
• Pracovní poradenství
• Právní poradenství
• Služba sociálního asistenta policie
• Nízkoprahová centra a mimoškolní vzdělávání
• Podpora vzdělávání a doučování

Další oblasti činnosti:

• Poradenství a asistence městům při plánování dalšího rozvoje
• Monitoring problematiky a výzkumná činnost
• Informační a vzdělávací aktivity

Programy sociální integrace jsou spolufinancovány Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky, rozpočtem Hlavního města Prahy, Fondem na podporu nestátních neziskových organizací v Karlovarském kraji a společností MindShare.

Společenská chudina

Lidi žijící v českých ghettech lze označit jako společenskou chudinu, která má výrazně nižší životní úroveň než většina společnosti. V řadě zemí je tato skupina tvořena příslušníky etnických menšin — na evropském kontinentě zejména přistěhovalci, kteří se do této pozice dostali v důsledku změn v ekonomice (Asiaté v Británii, Turci v Německu), v USA zejména černošským obyvatelstvem.

Romové

V Česku se někdy mluví o tzv. romských ghettech. Obyvatelstvo ghett přitom není etnicky homogenní a většina Romů v Česku v ghettech nežije. Přesto Romové patří mezi lidi potenciálně více ohrožené sociálním vyloučením. Jsou diskriminování na trhu práce.

Obrat v ekonomice, charakteristický zejména obrovským nárůstem významu služeb, informačních technologií, obchodu a poklesem počtu pracovních míst v průmyslu, z velké části právě tyto lidi z nejnižších vrstvev. Nové pracovní příležitosti kladou vyšší nároky na vzdělání, naopak poptávka po nekvalifikovaných pracovních silách klesá.

A když už se mluví o Romech, nemohu si na závěr odpustit:                                                                               

  V televizi  slýchávám různé případy o Romech, které se většinou týkají tzv. ,,rasismu “, ale je vše opravdu tak, jak je nám podáváno? Nemohu se zbavit pocitu, že se spousta věcí zbytečně zveličuje, a nebo ukazuje jen z jednoho pohledu. Neříkám, že rasismus kolem nás není, protože to by bylo ode mne  mylné tvrzení, ale nejspíš není ukazován vždy v přímém světle.
Pozastavuji se nad tím, jak se stále mluví o tom, jak si vsetínský starosta Jiří Čunek dovolil Romy přestěhovat z úplně poničených domů do nových. A ty staré poničil kdo? Právě podnájemníci. Je sice pravda, že vystěhování ze svého domova není příjemné, ale může za to někdo z nás? Oni neplatili nájem, nemůžou se divit. A nakonec starostu obvinili z rasismu, což je opět nepochopitelné, protože tam nepadlo žádné slovo o tom, jací podnájemníci jsou. Neplatili podnájem a to je celý problém….
Napadá mě myšlenka, jak by například mladí lidé, chtějící založit rodinu nebo osamělá maminka z dětmi tu nabídku velmi ráda přijala, ale není pro ně taková možnost.                                                                     

Jinak zažila jsem nespočetně případů, kdy skupina mladých Romů kopala, anebo mlátila kluka, nadávala mu do různých nadávek s přídavným jménem ,,bílý“…..
A tak mi povězte na které straně v tomto případě rasismus? A je velmi smutné, že takových od Romů zmlácených kluků je za den spousta, a když romského kluka napadne jiný kluk, tak je to řešeno jako rasismus! Jaký je v tom rozdíl? 
A jeden fakt  závěrem:,, Kolik je romské populace bezdomovcem?“ Nepotkala jsem ani jednoho.
Závěrem bych ale chtěla říct, že několik Romů z těch 10procet pracujících lidí, znám, a musím uznat, že jsou to velmi šikovní, cílevědomí a hlavně společensky příjemní lidé, škoda, že jich není víc.

 §  Zákaz mučení a jiného nelidského zacházení

SEMINÁRNÍ PRÁCE – ZÁKLADY PRÁVA

Lenka Matysová

VHC3/ šk.rok 2007/2008

CMG a SOŠPg Lerchova 63, Brno

Použité zdroje :

Listina základních práv a svobod

Časopis Výběr Reader´s Digest –

(září 97, prosinec 04, září a listopad 05, leden, duben a  prosinec 06, duben a červen 07)

internetové stránky:

www.detskaprava.cz – dětská práva

www.nasedite.cz – pomoc dětem a rodinám

www.amnesty.cz – Amnesty International – porušování lidských práv a svobod

www.amnesty.cz/pruvodce

www.amnesty.cz/svaw/ - stop násilí na ženách

www.business.center.cz/business/pravo/zakony  - trestní zákoník, Listina základních práv a svobod

www.encyklopedie.seznam.cz/heslo/145692-pravni-predpis - Prováděcí předpisy

http://www.clovekvtisni.cz/

Zákaz mučení a jiného nelidského zacházení – co je pod tímto pojmem obsaženo se dozvíme v Trestním zákoníku popř. Listině základních práv  a svobod. Zde jsem vybrala několik ukázek z Trestního zákoníku:

Trestní zákoník

•       Hlava šestá: Trestné činy proti rodině a mládeži

§ 215 Týrání svěřené osoby

§ 215a Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě

§ 216 Únos

•       Hlava sedmá: Trestné činy proti životu a zdraví

§ 219 Vražda

§ 221 Ublížení na zdraví

•       Hlava osmá: Trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti

Oddíl první: Trestné činy proti svobodě

§ 231 Omezování osobní svobody

§ 232 Zbavení osobní svobody

§ 232a Obchodování s lidmi

Obchod s lidmi může být:

·         nucená prostituce, nucení k pohlavnímu styku a jiné formy sexuálního obtěžování a zneužívání

·         nucené práce a jiné formy vykořisťování

·         obchod se sňatky

·         nucená služba v domácnostech, ošetřovatelství

·         praktiky podobné otroctví

·         nedobrovolné odjímání orgánů

§ 233 Zavlečení do ciziny

§ 234a Braní rukojmí

§ 235 Vydírání

Oddíl druhý: Trestné činy proti lidské důstojnosti

§ 242 Pohlavní zneužívání

•       Hlava desátá: Trestné činy proti lidskosti

§ 259 Genocidium

(1) Kdo v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu

§ 259  Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení

§ 260  Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka

O ZÁKAZU MUČENÍ A JINÉHO NELIDSKÉHO ZACHÁZENÍ VE SVĚTĚ

Ve většině zemí je mučení, nelidské a ponižující zacházení, úmyslné ublížení na zdraví  apod. zakázáno. Přesto je však mnoho zemí, kde se tento zákaz neustále porušuje…

Trest smrti, mučení ve vězení a nelidské zacházení armády

Čína

•       Čína není ochotná uznat, že je trest smrti  porušením práva na život a krutým, nelidským a ponižujícím trestem.

•       V Číně můžete skončit ve vězení za uplatňování práva svobody projevu s obviněním „podvracení státní moci“a jste tak vystaven nebezpečí mučení a vězení.

•       Např. od 50.let, kdy Čína obsadila Tibet, zahájil Peking jednu z nejtvrdších náboženských perzekucí v tomto století.Věřit je povoleno jen v komunismus a mnozí mniši se obávají tzv. zkoušek, při nichž je vojáci násilím nutí zříci se svého náboženství i touhy po svobodném Tibetu. Mučení a nelidské zacházení je běžné, obzvláště u těch, kteří se odmítají vzdát své víry.

Stejné nebezpečí vám hrozí i v mnoha dalších zemí, kde můžete být vězněni a podrobeni krutým výslechům, dokudi nebudete spolupracovat.  Nemyslete si ale, že se tato  práva v České republice neporušují…

Česká republika

•       Výbor pro zabránění mučení (CPT) působící při Radě Evropy zveřejnil svojí zprávu z návštěvy zařízení omezujících svobodu v České republice. Policejní důstojníci byli obviňováni z mlácení, kopání a bití různými předměty; mezi těmi, kteří tato obvinění vznesli, byli i mladiství.

Barma

•       vojáci tu často porušují lidská práva zdejších obyvatel – opakované znásilňování, mučení, násilná deportace a otroctví místních obyvatel. (nezisk. org. Earth Rights International nebo Centre for Constitutional – hájí lidská práva.)

Genocida

Súdán

•       V občanské válce, která probíhala v letech 1983-2005, se islámský režim severního Súdánu pokoušel násilím islamizovat a arabizovat jižní Súdán, v němž žije převážně křesťanské a animistické černošské obyvatelstvo.

•       Otroctví, nucené práce dětí a žen, nelidské zacházení, bití a kruté tresty, vystavování urážkám s rasovým i náboženským podtextem, nucené konverze k islámu, špatná strava a sexuální zneužívání. Mnoho žen se dokonce stalo obětí rituálu ženské obřízky, která znamená genitální zmrzačení ženy, nebo otěhotněly se svými arabskými otrokáři.

Sexuální zneužívání, sexuální turistika

Kambodža

•       Dětské prostituci se v Kambodži daří stále lépe. Podle průzkumů OSN jsou ve světě každý rok k prostituci nuceny statisíce dětí, ale některé země se proti tomu snaží něco dělat. Jenže sexuální turistika přináší Kambodži milióny a tak nad tím zkorumpovaná policie a úřady přivírají oči. ( Proti obchodu s dětmi se snaží bojovat nezisk. org. Future Group a Agir pour les femmes en situation précaire –AFESIP)

Násilí na ženách :vražda ze cti, nedobrovolné sńatky, kruté tresty za neposlušnost,…

    Země Islámu, …

•       Vražda ze cti - smytí rodinné hanby krví provinilého, který se týká především „neposlušných žen“.

•       Žena či dívka, která ač vychována v  rodině s přísnými pravidly, se vzepře rodovým tradicím (odmítne dohodnutý sňatek, baví se s cizími muži, touží po vyšším vzdělání apod.) je obrovskou hanbou pro její rodinu. Ta se pak v nejkrajnějším případě rozhodne, že pro dívku i rodinnou čest bude lepší její smrt. Bití a tělesné tresty jsou na denním pořádku.. (Proti násilí na ženách bojuje Ayaan Hirsi Aliová)

Týrání svěřené osoby,…

•       Dětský fond OSN UNICEF v Berlíně zveřejnil první celosvětovou studii o násilí páchaném na dětech. Vyplývá z ní, že v téměř polovině zemí světa jsou povoleny fyzické tresty dětí na školách. Jednatřicet států dokonce připouští trestání dětí tvrdými tělesnými postihy, ty zahrnují bičování nebo amputace končetin.

Šikana

•       Šikana je záměrné a nevyprovokované užití síly jedincem nebo skupinou, zpravidla opakovaně, ať už je to bití, tahání za vlasy nebo oděv, ohrožování, vydírání, oloupení, rozšiřování pomluv. Nejčastější obětí šikany jsou příslušníci menšin, u nás třeba romské, nebo děti čímkoli odlišné od očekávaného průměru. Šikana velmi poškozuje – duševně, a často i tělesně.

Po vypracování této seminární práce, jsem dospěla k názoru, že tato problematika není závislá na kultuře a vyspělosti lidstva. Vždy je to touha po moci nad druhým člověkem- zcela ho ovládat. Velkou roli hraje i fanatismus, náboženství, sekty, politická situace (převrat, genocida, válečné konflikty,…). Např. v Islámských zemích ženy nic neznamenají. Korán  ponižování ospravedlňuje a mnohé týrané ženy si myslí, že si to zaslouží a je to vůle Alláhova…Jako lidé bychom měli být schopni milovat druhé lidi a obětovat se pro ně.Čím méně lidé milují druhé, tím více se stávají sobci. Jestliže je někdo sobec a  myslí pouze na sebe stává se dříve či později tyranem (Stalin, Hitler, komunisté a jiné totality).

Podle mě je také velká chyba, že jsou na internetu dostupné různé brutální hry ( např. New Downloadable Suiced - Před vámi je nějaký zombík a vaším cílem je utýrat ho k smrti. Máte na výběr z mnoha způsobů smrti, mezi některé patří např. upálení nebo propíchnutí hroty mečů...)

  a videa (Happy Tree Friends)...v prevenci proti šikaně apod. zcela nevýchovné! Jenže tady už  jde zase jen o peníze.Bohužel…

2.kontrolní slohová práce (školní)

Správně vidíme jedině srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.

(Antoine de Saint- Exupéry)

( úvaha )

Nejhorší lidskou vlastností je odsuzování. Děláme si o lidech obrázek ještě dříve, něž je dostatečně poznáme. Je to možná lidská přirozenost. Já sama se snažím lidi předem neposuzovat, ale nejdříve je dostatečně poznat, abych si o nich mohla udělat alespoň trochu pravdivý názor. Věřte mi, že někdy je to velice těžké, když vám onen člověk není ani trochu sympatický. Pak se však v tomto člověku nesnažím vyhledávat jen negativa, ale i nějaké pozitivní vlastnosti.

   Určitě neexistuje člověk, který by se líbil všem lidem. Avšak jak často děláme logickou chybu, po které se k danému člověku můžeme stavět odmítavě? Myslím, že velmi často. Posuzujeme, odsuzujeme a hodnotíme, i když jsme nestáli na stejném místě.

   Co je to logická chyba? Vzpomenete si na píseň Voskovce a Wericha „Šaty dělaj člověka“? Již její název mluví sám za sebe. Když na ulici potkáme muže v krásném černém obleku a kravatě, jaký si o něm uděláme obrázek? Slušně vychovaný, milý, gentleman ? A jaký si uděláme obrázek o bezdomovci v otrhaném oblečení?

   Pozastavila bych se u bezdomovců. Chtěla bych se s vámi podělit o nemilý zážitek, který se mi stal. Šla jsem si s kamarádkou koupit něco do Hypernovy, když nás na parkovišti zastavil muž. Nevypadal nebezpečně.Opilý nebyl. Na jeho šatech bylo vidět, že je bezdomovec, ale že i přesto se snaží zachovat si důstojnost. Poprosil nás, jestli bychom mu v obchodě nekoupily rohlíky a teplou sekanou. Na naše udivené pohledy spěšně dodal, že ho do obchodu nechtějí pustit. Zeptaly jsme se bodyguarda, stojícího u vchodu, proč ho nechce vpustit dovnitř. Ten nám jen suše odpověděl, ať se staráme samy o sebe.

   Kde to žijeme, že nás už ani nepustí do obchodu? Kdo mu dal příkaz, že nesmí bezdomovce vpustit dovnitř? Dočkáme se snad toho, že jednou budou na obchodech viset cedule s nápisem: „Vstup jen v obleku  a pro bílé“? Proč lidé tolik dají na to, jak kdo vypadá? Je to snad proto, že měli s určitým typem takto vypadajících lidí problém? Dost možná. Ale to nás ještě neomlouvá za naše jednání. Nemůžeme odsuzovat člověka, pokud jsme nestáli na jeho místě. Byl ten bezdomovec špatný jen proto, že měl na sobě ušmudlané hadry?

   Co je tedy důležité? Důležité je to, co je očím skryté. Naše povaha, naše duše. Spíš než o to, jak vypadáme, bychom se měli starat o to, jak je na tom naše duše. Neubližujeme svým chováním někomu? Hodnocení člověka má vycházet z toho, co dává, nikoliv z toho, co je schopen získat. Snažme se tedy lidi neodsuzovat dřív, než je poznáme jen proto, že se nám nelíbí jejich hlas, vlasy nebo postava.

    Kdo byl tedy lepší? Bezdomovec v otrhaných šatech nebo ten bodyguard v krásném, značkovém obleku a kravatě?

V ruce nůž, na rukou krev

ze rtů dávno již zmizel smích.

Zmatek v hlavě a prázdno v srdci

na mrtvou tvář padá tiše sníh.

Prázdné ulice jež halí tma

u lampy na chodníku leží tělo.

Nad ním se sklání s nožem v ruce

a druhou rukou mu hladí čelo.

„Příteli věř, nechtěl jsem zabíjet!“

-zní do ticha, jak by slova lámal.

„Řeknu ti něco, co bys nečekal

-nechci už žít, život mě zklamal.“

Sněhové vločky na tváři netají

na dlažbě krev pomalu usychá.

Leží tam tiše dvě mrtvá těla

Když štěstí se ti vyhýbá

a ty zlostí žhneš jak plamen

Pamatuj, človíčka tu máš,

co obejme Tě kolem ramen.

Každý človíček jiné jméno má,

ale jinak je stejně nazýváš.

Je to Tvůj přítel nebo kamarád

oni Tebe, i Ty je ráda máš.

Přeji abys nikdy sama neplula životem

radosti i strasti, které prožíváš

vždy prožívej s tím,

koho svým přítelem nazýváš!

Chci to nejkrásnější, co lze ti přát,

ať máš vždy někoho, kdo Tě má rád.

Buď přátelství, či láska taková,

ať je vždy věrná a opravdová!

Někdy má člověk pocit,

že je strašně sám.

Je to jen chvilková slabost,

tu já dobře znám.

Vždycky je tu totiž někdo,

komu na Tobě záleží

člověk, který kvůli Tobě

i na kraj světa poběží.

Říká se jim přátelé

do slova a do písmene

koho přepadne ten pocit,

tak aťsi na to vzpomene.

Bez přátel se nedá,

život správně žít.

Je to jako by moře

nemělo své pobřeží…

Život je křehký, jak domeček z karet

pár slůvek se jak med lepí na ret…

Není moc bláznů takových,

co ví, že láska není hřích.

Není moc takových bláznů k mání,

co mají i nesobecká přání.

Není moc bláznů takových,

co ví, že není žádný hřích,

když bez podmínek milují

a svůj čas přátelům darují.

(Anežce mé milované :0) ) 

Stopy Tvých malých bot

(na duši zanechá)

pár vesele laděných not.

Kytarou akordy v duru dáš mi

(Tvůj úsměv jako Slunce)

proniká do čené tmy.

Nebe je hvězdami poseté

(ať tento sen neskončí…)

Prosím, zhasněte!

(věnováno Anežce Herkové)

Nekouřím, moc nepiju

pro drogy já nežiju.

Přesto mám jistou závislost,

takovou, jaké není nikdy dost.

Vždy, když nedostanu svoji dávku,

dostaví se absťák, tělo zahajuje stávku.

Přátelství s Tebou k další dávce mě láká

Ten, kdo Tě nezná, těžko chápe pocit závisláka.

A v čem má závislost spočívá?

Tvůj smích je droga, co mi energii dodává!

 (praxe -karneval pro děti)

Akvarelem Bůh dodal Tvým očím třpytu

Noční obloha je skryta v očích Tvých

Efektivně vybral barvy z koloritu

Že dobrota a láska skryta je v nich.

Co víc o Tobě říci mám?

Energická, křehká jak kvítek v herbáři.

    S Tebou nikdy necítí se nikdo sám.

    Vždy radu máš a úsměv na tváři.  

Den co den, rituály stejné,

někdy dáme si vědět esemeskou.

co někomu zdá se obyčejné,

pro nás je chvílí velmi hezkou.

Přijď kdykoli, alespoň na chvilku.

Přijď, když samota Tě zabolí.

Budeme mít stejnou vzpomínku.

Pamatuj, jsem tu pro Tebe kdykoli.

Když bála jsem se

Bůh poslal mi anděla

stydím se před ním,

já hřešit přece nechtěla.

Tys to semnou teda chytl

ty můj strážný anděli

máš veškerý můj obdiv,

musíš mít nervy z oceli.

Chápeš zajisté, že jiná je doba,

že život je změna – či obráceně?

Make Love. Not war,

když život můj je  ceně.

Věř můj strážný anděli,

já hřešit víc jsem nechtěla

Vím, že za mě prodal bys i křídla

Ještě že:

Každý máme svého anděla!

Pověz mi, co tě nese

Řekni mi, co tě drží

Řekni, co ti nedovolí zoufat

Ukaž mi pramen své síly.

Pověz mi, kde bereš neději

Řekni mi, z čeho čerpáš

Řekni, co ti nedovolí upadnout

Ukaž mi komu důvěřuješ.

Řekni mi:

Bůh mě nese, Bůh mě drží

-nedovolí zoufat.

Bůh mě vede, Bůh mě sílí,

jen v Něho mohu doufat!

Když padáš na kolena

koho je to vina?

Neplač! Slunce nezhasne.

Je to rakovina.

V tvém doměs tebou něco žije,

posedává, krev ti pije.

Hůř už na tom nikdo není,

nedočkáš se rozednění.

Když padáš na kolena

koho je to vina?

Neplač.Voda se neutopí.

Je to rakovina.

Máš poslední šanci vzít to zpátky,

všechny křivdy, smutky, hádky.

Všude tma, bez světelného bodu

jak nebeská cesta beze schodů.

Když padáš na kolena

koho je to vina?

Neplač. Oheň se nespálí

Je to rakovina.

Prach jsi byl a v prach se obrátíš

až země spolkne tvoje tělo.

A potom už neuslyšíš,

kolik lidí by tě tu chtělo.

Neplačte, slunce pořád svítí

nezhasne pro pár zvadlých kvítí.

Neplačte, řešení tu není

odpovědi mají stále stejné znění.

Odtamtud nikdo se nevrátí.

Neplačte, slunce z oblohy se neztratí.

Dívejte, už zase svítá.

Neplačte, nový den nás vítá…

Maminko,

dnes už je to šestnáct let, snad i více,

co naposled líbala jsi moje líce.

Já byla pro tebe celý svět

Ty svobodná matka a tvých dvacetjedna let!

Bylo myslím zrovna pondělí,

doma jste u oběda s tátou seděli

Nevím, zda cigareta toho byla vinna

Vím, že nebyla to nehoda ani rakovina.

Ten den krutá stařena, přišla bez příčiny

ač nikým nezvána k nám do rodiny.

Usadila se na tvých plících jako nic

a život brala čím dál víc.

Jako bys řekla: „Pověz mým platanům,

že zítra z postele už nevstanu.

Otevřete okna dokořán,

ať můžu letět, jako volný kormorán.“

Víc než šestnáct let bloudím sama

 z holčičky stává se pomalu dáma.

Zemřela jsi náhle, to osud se smál

neřekla, co dělat dál mám.

Zemřela jsi a chládneš pod zemí

a bez tebe vše smutné zdá se mi.

Nebyla to náhoda, ale ani léčka,

když Ten nahoře řekl: „ Konec a tečka.“

Co nejvíc chybí – dobře vím.

Nejvíc mi chybí dotek maminčin.

Chtěla bych moc, by ses vrátila zpátky,

aby sis přečetla tyto řádky:

Už šestnáct let mi chybíš čím dál víc

a já z tohohle světa chci ti říct

těch pár slov, že jsem ti za vše vděčná

DĚKUJI MAMINKO, moje jedinečná!

Nikdy jsi mě neobjal, tati…

už jsem skoro dospělá a čas tak letí.

Dospěla z děcka téměř v ženu,

ale srdce je pořád plné stenů.

Že dceru máš ještě, ty ani nevíš

bolí. když vím, jaký zájem o mě jevíš.

Vím, že stává se to. Není to poprvé.

Ale stejně jsem vnitřně zraněna do krve.

Nikdy jsi mi neřekl, že máš mě rád

a já toužila to slyšet aspoň jedinkrát.

Čas nevrátím, už nedáš co mi chybí

vím, že nesplníš svoje dávné sliby.

Alkoholikem že jsi, vím zcela bez iluzí

a i když jsme si trochu cizí,

ta pravda trochu bolí,

jak rány zasypané solí.

Život v tvém srdci prý pomalu zhasíná.

Ach nebudu mít tebe a nemám ani otčíma!

Teď už vím, jak lehce se vztahy hatí

a proto: ODPOUŠTÍM TI, TATI!

Dětský fond OSN UNICEF v Berlíně zveřejnil první celosvětovou studii o násilí páchaném na dětech. Vyplývá z ní, že v téměř polovině zemí světa jsou povoleny fyzické tresty dětí na školách. Jednatřicet států dokonce připouští trestání dětí tvrdými tělesnými postihy, ty zahrnují bičování nebo amputace končetin. Zpráva zároveň kritizuje skutečnost, že práva dětí nejsou na rozdíl od dospělých všude stejně chráněna. Okolo 150 milionů dívek a 73 milionů chlapců mladších 18 let je podle UNICEF celosvětově vystaveno sexuálnímu zneužívání. Až 218 milionů dětí mladších 15 let musí povinně pracovat. Podle studie je také alarmující počet dětí, které umírají v důsledku násilí!!!

S nevinnou dětskou tváří jsem se ptala:

„ A mami, kde se berou děti?“

To mi myslím bylo pět.

Tehdy jsem to netušila.

Za deset let.

Nikdo mě nevaroval.

Mami, ani ty ne..

Jednoho dne přišel,

nejspíš zase něco slavili...

ty už jsi spala.

Dost možná taky ne…

Stejně bys mlčela

A tak vešel do mého pokoje..

Čekám dítě.

Hádej s kým?

A ty mlčíš…

Všichni mlčí…

Mami, proč?

?

Skončil malý človíček,

slza zbyla u víček.

V lůně ženy bez mála,

jen prázdnota zůstala.

Byla to vražda?

Ach, ptá se matka každá.

Srdce svírá strašlivou tísní,

jak odchází život se smutnou písní.

Dítku už srdíčko tiše dobušilo,

nechtělo nic víc, než aby žilo…

Co víc říct, už došly slova.

Nechapeš-li? Čti to znova !

(inspirace ze stejnomenné knihy)

Přísahala bych, že dost dobře nevím co chci

Ještě není pozdě, ale přijde mi, že ano

A mám velký strach, jenž mi brání myslet na štěstí…

Bojím si představit co bude. 

Vyměním bolest za jediný sen, ať můžu pokračovat dál.

Ať je štěstí štěstím a ne něčím, co nelze dosáhnout.

Strach tě vyhnal z mé náruče.

Odešel jsi pryč, když jsem tě nejvíc potřebovala.

Mezi papíry našla jsem dopis…

jen pár řádků načmáraných zběžně.

Psal jsi, že nemohl jsi volně dýchat.

Nechtěl jsi nést odpovědnost za dítě

Za dítě, které se má narodit postižené.

Bojím si představit co bude, ale…

Naia se smí narodit!

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE A MÁM SPLÍN

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE TÍHOU VIN

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE DO LŽÍ SVÝCH

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE A MÁM HŘÍCH

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

PROPADÁM SE…

věnováno V.M

Ten krásný pocit, jež s Tebou je

a s jiným není...

Tvůj úsměv, Tvůj pohled

...k nezaplacení! 

Až řekneš tomu, jenž rád tě mívá,

že obejmout neumí,

zapláče ten, co o lásce zpívá

a zalituje, že rozumí

Až v zlé chvíli nařkneš ho z nevěry zrádné,

těžko sám si to vyřeší

nedoufej v pověry, neplatí žádné

ty své přátele nevěší

... 

**************

*Rozthly se myšlenky v křeči*

*a krvavý byl déšť*

***zdá se, že pocity mé hřeší*

*když mi ho chtějí smést***

***************

*Mé srdce mě drásalo*

*hůře než ostnatý drát*

***duši mou lacině trhalo*

*asi na stokrát ***

*************** 

Pročež pro protože

a proto pakliže

kecá kecy v kleci

to vědět nemůže

www.prestantemeuzsrat.cz 

„Pamatuj, že na konci tvého života, ti budou všechny tvé filmy promítnuty…“

/Ch. Chaplin

 ...

Neví nikdo, kdo něco namítá,

až spadne jednou „naše“ zeď

na níž se ve velkém promítá,

film ve kterém jsme právě teď!

Film ve kterém hrajem hlavní roli,

a máme dokonce i režii –ne však text.

A to pak u srdce nás bolí,

když vidíme ten výsledek.

Život náš krátký je, jedinný

víc než má k vlasu vlas

nevíme dne ani hodiny

a nejde vrátiti už čas!

V dříve jasných zprávách znejistělí,

tápeme ve tmě po paměti.

Teď spíše částeční než celí

a srdce teď jen prázdnota světí.

 Mrakodrapy rostou v metropolích

i když část světa hubí hlad.

Nadbytek obilí nám zraje v polích,

já cítím v lidech divný chlad.

Z televize dozvíme se cokoli

Když nevíme, tak díváme se.

Ale zvláštně, prapodivně bolí.

  dívat se a ptát se sebe.

Někdo je bohat, ale nešťastný,

že nemá více peněz v dlaních

A jiný ani to nic v rukou nevlastní,

 však slunce má na nich.

Okolní svět nám nic neříká, srdce halí klam

každý přece starosí i radostí má dost.

Jinde miska rýže nad nejceňější drahokam

Tak,

co je štěstí a co opravdová radost?

1.Kráčím po tmě cestou,

nevím jak ji zvládnout mám,

není vůbec lehká,ale nemusím se bát,

protože s Tebou nikdo není sám!

Ref: Neseme ti píseň chvály

Ty jsi nám daroval  další den

Pro sebe nenecháme ani kousek sil,

to co je v nás ti vydat chcem!

2. To světlo, k¨terým svítíš v černý tmě

mi dává novou naděj a správný směr.

Podržímse Tebe, když cítím, že se klátím

nemusím se bát, že se v té tmě ztratím.

Ref:

3.Sviť nám stále svým světlem,

ukazuj cestu kudy jít.

Sviť nám svojí pravdou,

co každou lež odhalí.

Ref: Neseme ti píseň chvály

Ty jsi nám daroval  další den

Nemusíme se ničeho bát,

to co je v nás ti vydat chcem!

Křídla motýlí

1. Ty stále klepeš na mé dveře, nechceš si na nic hrát.

Já bývám často hluchá, nechávám tě venku stát

Ty stojíš dokud neotevřu, pak řekneš: „Mám tě rád!“

A měníš tak mé srdce, aby nezůstal v něm chlad.

Ref:      Ztiš hluk všdních dní a srdcem svým teď vést se dej.

              Neklepe i na tvé dveře? Dobře poslouchej.

             Otevři už člověče své srdce na chvíli,

             dotkne se tě něžná láska, jako křídla motýlí.

1. Já vím, že lásku nabízíš a dost pro každého máš.

I když stále zrazuji Tě, tak Ty to nevzdáváš.

Trpělivě se schováváš, v pravou chvíli probouzíš.

Tobě patří má vděčnost, právem si ji zasloužíš

1. Už jednou jsem Tě ztratila, málem ztratila Tě zas.

Neslyšela Tvé volání, neslyšela Tvůj hlas.

Že co vypadá tak sladce, snadno se v hořkost mění.

Že v tom, co svět nabízí, ta pravá radost není.

Ref.

4.      Stále jen marně čekala, že štěstí samo přijde.

Přehlédla krásu slunce, jež každé ráno vyjde.

A nestála jsem v úžasu nad touto velkou krásou,

jen penízek kulatý byl mojí věčnou spásou.

5.      Já myslela si že jsem sama, nevěděla jak jít dál,

tys mě svojí láskou objal, mé ruce do svých vzal.

Zkus poslouchat ten tichý hlas, co ti stále v duši zní,

odhoď svůj strach a zmatek i starosti všedních dní.

Ref.

6.      Já stále žila v hluku světa, co přehlušil Tvůj hlas,

tělo dobře vypadalo, však na duši byl kaz.

A žila jsem jen pro sebe, v mém srdci nebyl klid,

já vím už, že rozdělit se, je trik jak šťastně žít.

7.      Jako je chladná voda k pití a oheň aby hřál,

a ruce pro pomoc druhým a hlas aby se smál.

            Tak srdce máme proto, aby stále milovalo

            a všem co to potřebují, lásku svoji dalo.

 Ref.

CHCI BÝT TVÝM NÁSTROJEM

Hymna animátorů  2006-2008 z Mamre v OSB

Text – Lenka Matysová

Hudba – Ondřej Múčka

1.

Jako oceán je láska Tvá,

to už dávno víme, Pane.

Ty víš, co pro nás dobré je

ať se stane, co se stane.

Otevři slepé oči mé,

co znají jenom klam,

promluv, Pane, řekni nám:

„Já přeji pokoj vám, já přeji pokoj vám!“

Ref:

Dnes tu stojím, Pane můj,

animátorem už jsem!

Já chci žít pouze Tobě,

příklad dát svým životem.

S radostí v duši chcem Ti říct:

„ Pane, tady jsem! Pane, tady jsem!“

2.

Chci Tě chválit v každé době,

v bližních Tebe nalézat.

Nechci žít jen sám sobě,

vždyť i Ty nás máš tak rád!

Co mám dělat, řekni mi,

abych lepší život žil,

abych nejen zevnějšku,

však uvnitř krásný byl.

Ref:

3.

Co mám dělat, řekni mi,

abych dostal život věčný?

Že ses v oběť vydal sám,

za to každý z nás je vděčný.

Chci být  malým plamínkem,

co svítí každým dnem.

Chci svým bližním pomáhat,

chci dávat světlo všem.

Ref:

Dnes tu stojím, Pane můj,

animátorem už jsem!

Já chci žít pouze Tobě,

příklad dát svým životem.

S radostí v duši chcem Ti říct:

„ Pane, tady jsem! Pane, tady jsem!“

„Pošli mě, již jsem připraven

 a CHCI BÝT TVÝM NÁSTROJEM.“

Potkala jsem v noci anděla

-křídla mu někdo zlámal.

Na očích jsem mu viděla,

jak moc ho život zklamal.

Neměl už sílu s žívotem se rvát

a měl už blízko smrti 

snad neměl ho už nikdo rád

- tak lidé dokážou být krutí.

Vím jak umí ublížit duši,

že i slovy dovedou zranit

lidem ta zloba nesluší -

andělé proti ní neumí se bránit. 

Osmnáctiny  

–píseň věnovaná Víťovi Běhálkovi

Text: Lenka Matysová

Hudby: Ondřej Múčka

Zpívaly: Lenka Matysová, Klára Drobilová a Barča Drobilová

Rec. : Máš osmnáct, seš zvíře! Neseď doma, ve svý díře!

1.      Noty, klíče, klikyháky a hudební zkratky,

kdybych byla, asi tebou mám v tom samý zmatky.

Já na tohle totiž mám myšlení moc krátký.

Nikdo neřek by do toho kluka se zubátky…

Ref: …že talent se v něm skrývá, někdy to tak bývá.

Důležitý je to, co seš, že máš cíl a víš kam jdeš.

Rec. :  Nejseš žádnej tichošlap! Vyrost z tebe velkej chlap!

2.      Co máš z toho, že ti říkaj: „ Hochu seš pomalej!“

Co maj z toho lidi rychlí, vždyť se hned unavjej.

Dnes se odvaž  a ukaž všem co je skryto v tobě,

že umíš pobavit všechny, vždy a v každé době!

Ref: Osmanáctiny teď máš, nejmilejší Víťo náš!

Vše nejlepší ti přejem, za pozvání děkujem.

Rec: (nevymyšlen)

3.      Možná ti to –a to chápu, nebylo moc milé.

Tvářil si se překvapeně a ne provinile.

(totiž) Lilci (/y ?) na apríla zavlekli mě do své sítě.

Navzdory mé velmi dávné hrané graviditě –

Ref: Myslím, že jsme přátelé a  že tě to nese…

The end

"I am sorry. I have no time..."

když zazní do tmy známý vzdech,

tak" Never mind" Smrt pronese,

až zatají se ti dech.

"I have no time enough" směje se

"How long?" řeneš opatrně

A ona jenom "Don´t worry"

-ty však nechceš složit zbraně!

Tak řekneš pouhé "It never!"

A ona: " Listen to me!

..For you - forever...

4ever!"

Láska k druhému člověku

je celá zem

I já pro druhého

celá zem jsem

Tak jako jisté

je, že skonám

Že jsem teď,

já jistotu mám.

Nemáme klid ani pohodu

na této Zemi

Jsme finalisté závodu,

který se běží, se běží.

Jako když nás všude svrbí,

jsme neklidní a nesví

Své větve sklánějí i vrby

až k zemi, až k zemi.

Podezřívaví a podráždění

kde stala se chyba, že na vrbách

opravdu žádné ovoce není

jen listí, jen listí.

Ba ani datle, ani fíky

Jen listí a zase listí

Už nevzdáváme za nic díky

sníh pokryl naše srdce.

Ze srdce zbylo kousek skály

srdece tíží, srdce tíží

A my stále utíkali

v závodě, co se stále běží

O ŠTĚSTÍ NA MODRÉ PLANETĚ