Maminko,
dnes už je to šestnáct let, snad i více,
co naposled líbala jsi moje líce.
Já byla pro tebe celý svět
Ty svobodná matka a tvých dvacetjedna let!
Bylo myslím zrovna pondělí,
doma jste u oběda s tátou seděli
Nevím, zda cigareta toho byla vinna
Vím, že nebyla to nehoda ani rakovina.
Ten den krutá stařena, přišla bez příčiny
ač nikým nezvána k nám do rodiny.
Usadila se na tvých plících jako nic
a život brala čím dál víc.
Jako bys řekla: „Pověz mým platanům,
že zítra z postele už nevstanu.
Otevřete okna dokořán,
ať můžu letět, jako volný kormorán.“
Víc než šestnáct let bloudím sama
z holčičky stává se pomalu dáma.
Zemřela jsi náhle, to osud se smál
neřekla, co dělat dál mám.
Zemřela jsi a chládneš pod zemí
a bez tebe vše smutné zdá se mi.
Nebyla to náhoda, ale ani léčka,
když Ten nahoře řekl: „ Konec a tečka.“
Co nejvíc chybí – dobře vím.
Nejvíc mi chybí dotek maminčin.
Chtěla bych moc, by ses vrátila zpátky,
aby sis přečetla tyto řádky:
Už šestnáct let mi chybíš čím dál víc
a já z tohohle světa chci ti říct
těch pár slov, že jsem ti za vše vděčná
DĚKUJI MAMINKO, moje jedinečná!
Moc pěkná a hluboká báseň. Pavel.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.